Moje práce mi dává smysl

Jak jste si s Maruškou k sobě našly cestu?

Potkaly jsme se na doktorátu, měly jsme stejnou školitelku. Já jsem v prváku na doktorátu byla trochu na vážkách, jestli neskončit. Dokonce mi ve fyzioterapeutické ambulanci, kde jsem pracovala, nabídli plný úvazek. Manžel mě tenkrát ale hodně podpořil v tom, abych zůstala. A taky právě Maruška pro mě byla velkou oporou. Od té doby jsme se sblížily.

Sedly jste si profesně, nebo lidsky?

Hlavně lidsky, ale i profesně. Spojují nás stejné hodnoty, přístup k lidem. Později nás hodně spojila témata mateřství a výchovy, na která máme také velmi podobný pohled. Dokonce jsme měly stejnou porodní asistentku.

Jak ses tedy dostala právě k neurologii?

Já jsem se k tématu roztroušené sklerózy dostala souhrou několika okolností přes svého tehdejšího konzultanta k diplomce. Ten měl také roztroušenou sklerózu, a navíc se znal i s mou budoucí školitelkou a současnou spolupracovnicí Kamilou Řasovou, které mě doporučil.

Muselo být těžké skloubit doktorát, práci a děti.

Bylo. Vlastně to začalo být náročné ještě před dětmi – organizovaly jsme studii, prováděly v rámci ní terapie a k tomu pracovaly na poloviční úvazek ve fyzioterapeutické ambulanci. V tomto trochu šíleném období jsme se navíc stihly vdát a já otěhotnět (smích). Pak nastala druhá etapa práce – napsat články do odborných časopisů a zvládnout státnice. S přibývajícím počtem dětí to byla stále větší výzva. Dizertaci jsem psala už se třemi dětmi.

Kdy jste začaly přemýšlet o vlastním projektu?

Myslím, že jsme společný projekt měly v hlavě obě dlouho. Co si ale vybavujeme přesně je, jak jsme s notýsky seděly v kavárně na Jiřáku a kreslily myšlenkovou mapu naší kliniky. Později jsme začaly zjišťovat, že komplexní péče pro lidi s roztroušenou sklerózou stále není standardem. A to i přesto, že ročně přibyde kolem sedmi set nových pacientů. Proto jsme si řekly, že využijeme naše znalosti z doktorátu a dáme dohromady projekt.

A tehdy jste oslovily Prahu 3 a Vinohradskou nemocnici?

Ano, ale bohužel přímo ve Vinohradské nemocnici pro náš projekt nebyly ideální podmínky. Začaly jsme tedy hledat prostor. Úkol to nebyl jednoduchý vzhledem k požadavkům naší klientely. Potřebovaly jsme co nejvíce bezbariérový přístup, možnost parkování a prostor na trénink chůze. Nakonec jsme zjistily, že Poliklinika na Praze 3 toto všechno splňuje. Asi to byl osud, protože zrovna v tu dobu byly k dispozici dvě ordinace ve výběrovém řízení městské části a ta nás nakonec, díky našemu záměru, vybrala. Chtěly jsme upozornit na to, že lidí s RS je mnoho a že by měli mít dostupnou komplexní péči. Často ani samotní pacienti neví, jaké jsou dnes možnosti léčby.

Jak mezi vámi funguje rozdělení rolí? Bojujete v něčem?

Naší výhodou je, že jsme každá jiná. Maruška je klidnější a více hlídá vědeckou část a občas i trochu krotí moje nápady, což je ku prospěchu. Mezi sebou nebojujeme vůbec, pracujeme konstruktivně a navzájem se doplňujeme.

Takže ty jsi motor a Maruška to celé uklidňuje.

Přesně tak, někdy je to potřeba. (smích)

V čem jste si podobné?

Jednoznačně v hodnotách. Obě chceme jednat s lidmi empaticky a s respektem. Máme stejnou představu o tom, jak má péče vypadat. Často spolu řešíme různá témata lidí i nad rámec terapie. A mimo práci třeba máme obě rády hudbu nebo tanec a máme i podobný humor.

Kdo z vás má víc energie?

Asi já, nebo tedy Maruška to určitě říká. (smích)

Přitom obě máte tři děti. Kde tu energii bereš?

Nevím, asi mi byla dána do vínku. Odjakživa jsem měla energii na různé ztřeštěné nápady a projekty – různými detektivními pátráními počínaje, přes školní časopis až třeba po módní přehlídky. Zároveň se snažím podporovat svůj cirkadiánní rytmus. Hned ráno se snažím vystavit dennímu světlu a večer nasazuji červené brýle. Teď, když už jsou děti větší a na kroužky dojdou samy, jsem si zařídila i kroužky pro sebe – oprášila jsem hru na klavír a učím se španělsky, protože trávím část léta ve Španělsku.

Měly jste někdy pocit, že to nevyjde?

Začátky byly těžké. Měly jsme pronajatou ordinaci, ale nikdo o nás nevěděl. Prorazit v této oblasti bez smlouvy s pojišťovnami je náročné. Není příliš zvykem, že by si lidé s RS fyzioterapii plně hradili – hlavně kvůli tomu, že mají často snížené úvazky, invalidní důchod, další výdaje s léky, atd. Zároveň ale máme ověřené, že pro lidi, kteří už mají trochu větší motorické potíže, je vhodná intenzita dvakrát týdně dva měsíce – a to už je velká částka. Hodně nás nakoplo, když náš projekt podpořilo Ministerstvo zdravotnictví. Najednou jsme měly v ruce něco, s čím jsme mohly oslovit jednak lidi s RS, tak i neurology v RS centrech. Terapie místo 1500 Kč mohla stát 500 Kč. Granty, o které žádáme, mohou ale i tak tvořit maximálně 70 % z celkového rozpočtu.

Pamatuješ si svého prvního pacienta?

Naše školitelka nám vybírala do studie lidi s viditelnějším postižením, abychom si to opravdu zažily. Jedna z mých prvních pacientek jezdila s manželem vlakem až z Vysočiny. Dvakrát týdně, dva měsíce, na vozíku.

To musí být neuvěřitelně motivační.

Ano, je. Ale když lidi v terapii vídáme 2x v týdnu dva měsíce, změny nejsou tolik patrné, protože se dějí postupně. Paní profesorka nám na doktorátu dělala supervizi. Dvakrát v průběhu těch 2 měsíců přišla na mé terapie. Pamatuji si, že jsem si u jedné paní nebyla úplně jistá, ale podle profesorky se velmi zlepšila – měla jiný výraz obličeje. Toto byl pro mě aha moment. Často, když jsou lidé nestabilní v trupu, si tzv. „pomáhají” svaly krku, obličeje, zaťatými zuby. Od té doby jsem si začala pacienty natáčet a porovnávat před a po dvouměsíční terapii.

Čím jsou podle tebe pacienti s RS specifičtí?

Hodně reagují na stres, únavu nebo počasí. Někteří dokonce říkají, že jsou jako rosničky. A většina z nich nemá ráda horko. Tím je jejich stav hodně proměnlivý. Několikrát se mi stalo, že i když se nám v terapii už dařilo správně aktivovat trup, při dalším setkání to opět nešlo. Později jsem například zjistila, že ten člověk zrovna řešil problémy v rodině.

Ty s pacienty hodně řešíš i jejich osobní příběhy.

Otevírají se tu různá témata.

I proto jste přizvaly psycholožku Kateřinu Šulcovou?

Ano.

Umíš si ty sama udržet odstup?

Myslím, že jo. Snažím se je navést, ale často si na to nakonec přijdou sami — buď něco změní anebo zjistí, že s tím potřebují pomoct. A od toho máme Kačku.

Není právě tahle důvěra jedna z největších odměn?

Určitě. Myslím, že by to tak mělo být. A jsem ráda, že se můžu obrátit na Kačku a mít i určitou supervizi. Duše od těla prostě nejde oddělit, takže se snažíme být pro lidi oporou komplexně. Často jsou u nás lidé poprvé po dlouhé době sami se sebou a mají prostor přemýšlet i nad věcmi mimo nemoc. A krásné je, když třeba hlásí, že začali používat ruku, kterou před terapií už nepoužívali. Že už je to nebolí a mohou znovu přitulit své děti. Nebo když přijde zpráva typu: „Podařilo se mi vyplít jahody na zahradě, to jsem dva roky nezvládla.“

Máte ambici vytvářet kolem pacientů i komunitu?

Ano, to nám dává velký smysl a dokonce si to lidé, kteří k nám chodí, jednoznačně odsouhlasili v dotazníku. Začali jsme vánoční párty. Někteří po cestě z večírku říkali, že je pro ně strašně úlevné, že nikoho nezdržují a že si rozumí s ostatními.

Chybělo vám tohle v klasické zdravotnické praxi?

Určitě. Standardně na lidi není tolik času. Dřív jsem měla šestnáct lidí za den, strašně mě to vyčerpávalo. Dneska se můžu každému věnovat mnohem hlouběji. Hlavně jsme nechtěly vytvářet protivné nemocniční prostředí. Chtěly jsme, aby se u nás cítili dobře. Když pak lidé říkají: „Vy jste pro mě něco jako rodina.“ je to odměna.

Jak dnes vypadá vaše práce s pacienty?

Naší hlavní náplní je komplexní tříměsíční terapeutický program pro lidi s mírným až středně těžkým postižením, se kterým máme teď spojený i vědecký projekt. Pro naše absolventy, kteří chtějí v terapiích dále pokračovat a pracovat na sobě, jsme sestavily nový program a získaly pro něj grantovou podporu. Nově diagnostikovaní k nám zatím tolik nechodí, ale právě to je pro mě výzva do dalšího projektu, který pro ně bude přizpůsoben.

Co bys chtěla, aby lidé s RS slyšeli?

Že se nemají srovnávat s ostatními a že se nemusí automaticky bát vozíku. Je to strašně individuální a léčba je dnes úplně jinde než dřív. A taky že někdy je potřeba přehodnotit život — zpomalit, změnit vztahy, ubrat stres. Moc bych si přála, aby lékaři mohli pacientům nabídnout komplexní podporu — nejen léčbu, ale i fyzioterapii a psychoterapii.