Jak jste si s Maruškou k sobě našly cestu?

Potkaly jsme se na doktorátu, měly jsme stejnou školitelku. Já jsem v prváku na doktorátu byla trochu na vážkách, jestli neskončit. Dokonce mi ve fyzioterapeutické ambulanci, kde jsem pracovala, nabídli plný úvazek. Manžel mě tenkrát ale hodně podpořil v tom, abych zůstala. A taky právě Maruška pro mě byla velkou oporou. Od té doby jsme se sblížily.

Sedly jste si profesně, nebo lidsky?

Hlavně lidsky, ale i profesně. Spojují nás stejné hodnoty, přístup k lidem. Později nás hodně spojila témata mateřství a výchovy, na která máme také velmi podobný pohled. Dokonce jsme měly stejnou porodní asistentku.

Jak ses tedy dostala právě k neurologii?

Já jsem se k tématu roztroušené sklerózy dostala souhrou několika okolností přes svého tehdejšího konzultanta k diplomce. Ten měl také roztroušenou sklerózu, a navíc se znal i s mou budoucí školitelkou a současnou spolupracovnicí Kamilou Řasovou, které mě doporučil.

Muselo být těžké skloubit doktorát, práci a děti.

Bylo. Vlastně to začalo být náročné ještě před dětmi – organizovaly jsme studii, prováděly v rámci ní terapie a k tomu pracovaly na poloviční úvazek ve fyzioterapeutické ambulanci. V tomto trochu šíleném období jsme se navíc stihly vdát a já otěhotnět (smích). Pak nastala druhá etapa práce – napsat články do odborných časopisů a zvládnout státnice. S přibývajícím počtem dětí to byla stále větší výzva. Dizertaci jsem psala už se třemi dětmi.

Kdy jste začaly přemýšlet o vlastním projektu?

Myslím, že jsme společný projekt měly v hlavě obě dlouho. Co si ale vybavujeme přesně je, jak jsme s notýsky seděly v kavárně na Jiřáku a kreslily myšlenkovou mapu naší kliniky. Později jsme začaly zjišťovat, že komplexní péče pro lidi s roztroušenou sklerózou stále není standardem. A to i přesto, že ročně přibyde kolem sedmi set nových pacientů. Proto jsme si řekly, že využijeme naše znalosti z doktorátu a dáme dohromady projekt.

A tehdy jste oslovily Prahu 3 a Vinohradskou nemocnici?

Ano, ale bohužel přímo ve Vinohradské nemocnici pro náš projekt nebyly ideální podmínky. Začaly jsme tedy hledat prostor. Úkol to nebyl jednoduchý vzhledem k požadavkům naší klientely. Potřebovaly jsme co nejvíce bezbariérový přístup, možnost parkování a prostor na trénink chůze. Nakonec jsme zjistily, že Poliklinika na Praze 3 toto všechno splňuje. Asi to byl osud, protože zrovna v tu dobu byly k dispozici dvě ordinace ve výběrovém řízení městské části a ta nás nakonec, díky našemu záměru, vybrala. Chtěly jsme upozornit na to, že lidí s RS je mnoho a že by měli mít dostupnou komplexní péči. Často ani samotní pacienti neví, jaké jsou dnes možnosti léčby.

Jak mezi vámi funguje rozdělení rolí? Bojujete v něčem?

Naší výhodou je, že jsme každá jiná. Maruška je klidnější a více hlídá vědeckou část a občas i trochu krotí moje nápady, což je ku prospěchu. Mezi sebou nebojujeme vůbec, pracujeme konstruktivně a navzájem se doplňujeme.

Takže ty jsi motor a Maruška to celé uklidňuje.

Přesně tak, někdy je to potřeba. (smích)

V čem jste si podobné?

Jednoznačně v hodnotách. Obě chceme jednat s lidmi empaticky a s respektem. Máme stejnou představu o tom, jak má péče vypadat. Často spolu řešíme různá témata lidí i nad rámec terapie. A mimo práci třeba máme obě rády hudbu nebo tanec a máme i podobný humor.

Kdo z vás má víc energie?

Asi já, nebo tedy Maruška to určitě říká. (smích)

Přitom obě máte tři děti. Kde tu energii bereš?

Nevím, asi mi byla dána do vínku. Odjakživa jsem měla energii na různé ztřeštěné nápady a projekty – různými detektivními pátráními počínaje, přes školní časopis až třeba po módní přehlídky. Zároveň se snažím podporovat svůj cirkadiánní rytmus. Hned ráno se snažím vystavit dennímu světlu a večer nasazuji červené brýle. Teď, když už jsou děti větší a na kroužky dojdou samy, jsem si zařídila i kroužky pro sebe – oprášila jsem hru na klavír a učím se španělsky, protože trávím část léta ve Španělsku.

Měly jste někdy pocit, že to nevyjde?

Začátky byly těžké. Měly jsme pronajatou ordinaci, ale nikdo o nás nevěděl. Prorazit v této oblasti bez smlouvy s pojišťovnami je náročné. Není příliš zvykem, že by si lidé s RS fyzioterapii plně hradili – hlavně kvůli tomu, že mají často snížené úvazky, invalidní důchod, další výdaje s léky, atd. Zároveň ale máme ověřené, že pro lidi, kteří už mají trochu větší motorické potíže, je vhodná intenzita dvakrát týdně dva měsíce – a to už je velká částka. Hodně nás nakoplo, když náš projekt podpořilo Ministerstvo zdravotnictví. Najednou jsme měly v ruce něco, s čím jsme mohly oslovit jednak lidi s RS, tak i neurology v RS centrech. Terapie místo 1500 Kč mohla stát 500 Kč. Granty, o které žádáme, mohou ale i tak tvořit maximálně 70 % z celkového rozpočtu.

Pamatuješ si svého prvního pacienta?

Naše školitelka nám vybírala do studie lidi s viditelnějším postižením, abychom si to opravdu zažily. Jedna z mých prvních pacientek jezdila s manželem vlakem až z Vysočiny. Dvakrát týdně, dva měsíce, na vozíku.

To musí být neuvěřitelně motivační.

Ano, je. Ale když lidi v terapii vídáme 2x v týdnu dva měsíce, změny nejsou tolik patrné, protože se dějí postupně. Paní profesorka nám na doktorátu dělala supervizi. Dvakrát v průběhu těch 2 měsíců přišla na mé terapie. Pamatuji si, že jsem si u jedné paní nebyla úplně jistá, ale podle profesorky se velmi zlepšila – měla jiný výraz obličeje. Toto byl pro mě aha moment. Často, když jsou lidé nestabilní v trupu, si tzv. „pomáhají” svaly krku, obličeje, zaťatými zuby. Od té doby jsem si začala pacienty natáčet a porovnávat před a po dvouměsíční terapii.

Čím jsou podle tebe pacienti s RS specifičtí?

Hodně reagují na stres, únavu nebo počasí. Někteří dokonce říkají, že jsou jako rosničky. A většina z nich nemá ráda horko. Tím je jejich stav hodně proměnlivý. Několikrát se mi stalo, že i když se nám v terapii už dařilo správně aktivovat trup, při dalším setkání to opět nešlo. Později jsem například zjistila, že ten člověk zrovna řešil problémy v rodině.

Ty s pacienty hodně řešíš i jejich osobní příběhy.

Otevírají se tu různá témata.

I proto jste přizvaly psycholožku Kateřinu Šulcovou?

Ano.

Umíš si ty sama udržet odstup?

Myslím, že jo. Snažím se je navést, ale často si na to nakonec přijdou sami — buď něco změní anebo zjistí, že s tím potřebují pomoct. A od toho máme Kačku.

Není právě tahle důvěra jedna z největších odměn?

Určitě. Myslím, že by to tak mělo být. A jsem ráda, že se můžu obrátit na Kačku a mít i určitou supervizi. Duše od těla prostě nejde oddělit, takže se snažíme být pro lidi oporou komplexně. Často jsou u nás lidé poprvé po dlouhé době sami se sebou a mají prostor přemýšlet i nad věcmi mimo nemoc. A krásné je, když třeba hlásí, že začali používat ruku, kterou před terapií už nepoužívali. Že už je to nebolí a mohou znovu přitulit své děti. Nebo když přijde zpráva typu: „Podařilo se mi vyplít jahody na zahradě, to jsem dva roky nezvládla.“

Máte ambici vytvářet kolem pacientů i komunitu?

Ano, to nám dává velký smysl a dokonce si to lidé, kteří k nám chodí, jednoznačně odsouhlasili v dotazníku. Začali jsme vánoční párty. Někteří po cestě z večírku říkali, že je pro ně strašně úlevné, že nikoho nezdržují a že si rozumí s ostatními.

Chybělo vám tohle v klasické zdravotnické praxi?

Určitě. Standardně na lidi není tolik času. Dřív jsem měla šestnáct lidí za den, strašně mě to vyčerpávalo. Dneska se můžu každému věnovat mnohem hlouběji. Hlavně jsme nechtěly vytvářet protivné nemocniční prostředí. Chtěly jsme, aby se u nás cítili dobře. Když pak lidé říkají: „Vy jste pro mě něco jako rodina.“ je to odměna.

Jak dnes vypadá vaše práce s pacienty?

Naší hlavní náplní je komplexní tříměsíční terapeutický program pro lidi s mírným až středně těžkým postižením, se kterým máme teď spojený i vědecký projekt. Pro naše absolventy, kteří chtějí v terapiích dále pokračovat a pracovat na sobě, jsme sestavily nový program a získaly pro něj grantovou podporu. Nově diagnostikovaní k nám zatím tolik nechodí, ale právě to je pro mě výzva do dalšího projektu, který pro ně bude přizpůsoben.

Co bys chtěla, aby lidé s RS slyšeli?

Že se nemají srovnávat s ostatními a že se nemusí automaticky bát vozíku. Je to strašně individuální a léčba je dnes úplně jinde než dřív. A taky že někdy je potřeba přehodnotit život — zpomalit, změnit vztahy, ubrat stres. Moc bych si přála, aby lékaři mohli pacientům nabídnout komplexní podporu — nejen léčbu, ale i fyzioterapii a psychoterapii.

Jak jste se s Terkou vlastně poznaly?

Potkaly jsme se na doktorátu. Už od bakaláře jsem byla navázaná na školitelku věnující se fyzioterapii v neurologii a přirozeně jsem u ní pokračovala dál — bakalářka, diplomka, doktorát. A tam už byla i Terka.

Takže neurologie byla tvoje cesta od začátku?

Ano, už během školy jsem pracovala s lidmi s RS a učila se metodu MPAT. Ale vlastně jsem tehdy ještě netušila, kam mě to celé dovede.

Kdy přišel moment, kdy jste si řekly, že chcete tvořit něco spolu?

Asi během mateřství. S Terkou jsme měly děti skoro ve stejnou dobu a ze studijních témat se najednou staly mateřské. V průběhu rodičovské jsem přemýšlela, co dál. Terka byla v pracovním prostředí mým nejbližším člověkem.

Co tě tehdy nakoplo?

Psala jsem po rodičovské do práce a přišla mi zpráva od šéfové, že se můžeme sejít, ale že si není jistá, zda to se třemi dětmi budu zvládat. Už dříve jsem cítila, že se mi do toho zdravotnického systému, jaký jsem ho znala, vůbec nechce vracet. Do systému, kde máte na člověka půl hodiny a nemůžete úplně dělat věci po svém, dohadovat se o dovolených, sloužit víkendy. Chtěla jsem více svobody.

Ty ses tehdy ocitla trochu na rozcestí…

Úplně. Feldenkraisova metoda, jak ji vnímám já, stojí na pomezí fyzioterapie a psychoterapie. Začala jsem mnohem víc vnímat člověka jako celek, i v širších souvislostech.

A Terka to měla podobně?

Ano. Myslím, že jsme se v tom navzájem doprovázely a doplňovaly. Takže jsme si prostě jednou sedly na kafe a kreslily myšlenkové mapy a plánovaly — a tam to celé začalo.

Jak mezi vámi funguje rozdělení rolí?

Terka je určitě tahoun projektu. Má obrovský záběr, baví ji hledat nové informace, řeší ekonomiku, granty, organizaci. Já zase dělám webovky, snažím se spravovat sítě, vyřizuji oficiality a teď mám na starosti vědecký grant. Hezky se doplňujeme.

Takže další manželství? (smích)

Jo, vlastně trochu ano. Lidé se musí navzájem podporovat, vyvarovat se toho, co druhého štve, a připomínat si, že to, co děláme, má smysl.

Začátky ale asi nebyly jednoduché.

Vůbec. Největší boj byl najít prostor. Vyhrály jsme výběrové řízení, pak nám zase volali, že to byla chyba. Skoro rok jsme to řešily. Nakonec se za nás ale postavila místostarostka Prahy 3 a díky tomu jsme tady.

A jak jste to celé zainvestovaly?

Neměly jsme moc možností, tak jsme požádaly o grant Ministerstvo zdravotnictví. Psaly jsme grant úplně poprvé v životě. Terka všechno spočítala — a k naší velké radosti jsme ho dostaly.

Pamatuješ si svého prvního pacienta?

Ano, byla to jedna starší paní, která k nám chodila do studie už na doktorátu. Bylo to fajn, už jsme měly navázaný nějaký vztah, který se po letech obnovil. Na rozdíl od běžných praxí máme konečně čas ty lidi opravdu poznat.

Jak vlastně pracujete s novými klienty?

Máme hodně podrobný dotazník, který nám klienti vyplňují. Navíc si s lidmi často voláme ještě před prvním vyšetřením a terapií. Už ten první kontakt je důležitý. Chceme, aby měli dostatek informací a věděli, kam přicházejí.

Poznáš někdy už na první pohled, kde bude problém?

Často ano, hlavně podle chůze. Terezka třeba někdy „odchytává“ lidi na ulici a informuje je o možnostech rehabilitace. Podle pohybu se dá poznat i pokročilost nemoci. Existují na to přesné škály.

Překvapí vás někdy něco až během terapie?

Určitě. Lidé bývají překvapení, že neřešíme jen konkrétní příznak, ale celé propojení těla. Třeba jedna paní nám vůbec neřekla, že ji bolí rameno, protože ji nenapadlo, že by to mohlo souviset. Proto je důležité se hodně ptát. Mám pocit, že jsou lidé ze systému zvyklí si moc nestěžovat. Často slyší: „To je normální. To patří k nemoci.“ Ale nevědí, že to mohou být často také funkční poruchy, které lze napravit.

V jaké fázi nemoci může rehabilitace pomoct?

V každé. I drobnosti mohou úplně změnit fungování. Měli jsme mladého muže na vozíku, o kterého pečovala partnerka. Naučily jsme ho aktivovat střed těla, opřít se do pánve, dokonce jsme mu vyměnily boty — a najednou jí dokázal pomáhat při přesunech a přestala ho bolet záda. Někdy opravdu stačí, že se člověk naučí lépe sedět.

Je to tedy hlavně o hlubokém stabilizačním systému?

Ano, dnes se tomu obecně říká „core“. Souvisí s bránicí, pánevním dnem. Na východě by tomu řekli třeba energetické centrum. Stejné principy využívají i bojová umění.

Jak je možné, že nemáme ty přirozené pohybové vzorce?

Ony tam původně byly. Rodíme se s nimi. Jenže pak přichází prostředí, výchova, stres, emoce, společnost. Samozřejmě si neseme i něco z předešlých generací. Zkrátka nejde jen o sedavé zaměstnání a málo pohybu. Třeba dýchání je obrovské téma. A také to, že nejsme zvyklí vnímat a sledovat, jak se ve svém těle máme.

Může se po jedné změně „odemknout“ něco dalšího?

Určitě. Nejen díky svalovým řetězcům je všechno propojeno. Za mě je nejdůležitější pracovat s nervovou soustavou, ovlivní se tím celý systém. Každé tělo reaguje jinak, ale ano, často se díky jedné změně uvolní další věci.

Jak poznáváte pokroky?

Hodně věcí samozřejmě vnímám rovnou — kvalitu nastavení, pohybu. V klinických vyšetřeních to pak vidíme komplexněji. Statisticky se lidé v našem programu v klinických funkcích výrazně zlepšují.

Může přijít změna už po jedné terapii?

Může, ale většinou je to cesta. Pokud je na začátku terapie intenzivní, přicházejí velké změny. Hodně sleduji, jak tělo reaguje na dotyk. Mozek a tělo si totiž zkušenost ukládají. Když už se člověk něco jednou „naučil“, stačí jedna či dvě terapie a tělo si ten vzorec znovu vybaví. Je to podobné jako třeba po roce na lyžích — nejdřív člověk tápe, ale pak to naskočí samo.

V čem je vaše metoda jiná než klasická fyzioterapie?

Hodně pracujeme s neuroplasticitou mozku a uvědoměním těla. Nejde jen o posilování. Člověk se musí naučit znovu vnímat správné pohybové vzorce, aby fungoval efektivněji a neubližoval si. Ale není to jenom o vnímání, hodně se toho mění na podvědomé úrovni.

Takže méně cviků, ale kvalitně?

Přesně. Kvalita je mnohem důležitější než množství.

Mají někdy klienti nereálná očekávání?

Ano. Hodně s nimi řešíme cíle a učíme je všímat si drobných změn a právě té kvality. Někdo se třeba nezlepší tolik motoricky, ale psychicky je na tom mnohem lépe. Většina lidí ale byla po programu velmi spokojená. Cítili se mnohem lépe, nezávisle na tom, co konkrétně se zlepšilo.

Některé příběhy ale asi musí být hodně silné.

To určitě. Někdy se lidé hodně otevřou a taky vnímáme, že by bylo potřeba nějaká témata zpracovat i jinak. Proto spolupracujeme i s psycholožkou Katkou Šulcovou.

Vzpomeneš si na nějaký silný moment s klientem?

Jedna paní se mi tady během terapie rozplakala. Cítila se bezpečně a dovolila si to. To mě opravdu dojalo. A taky, když si lidé konečně uvědomí své tělo a všimnou si, co si nesou uvnitř. Bez bezpečného prostředí by se to nestalo. To je vlastně to, co jsme chtěly vytvořit.

Jak o sebe pečuješ ty sama, abys měla energii pro ostatní?

Výcvik Feldenkraisovy metody, kterého se účastním, je pro mě vlastně obrovský restart. Hodně chodím do přírody, do lesa. A díky tomu, jak jsem se naučila pracovat sama se sebou, už mě terapie tolik nevyčerpávají jako dřív.

S čím by podle tebe měl člověk odcházet?

Aby cítil, že má svou hodnotu, že si může dovolit péči o sebe, a že je důležitá. A přirozeně bych byla samozřejmě ráda, kdyby lépe zvedal nohy.(smích)

A co bys vzkázala člověku, který právě dostal diagnózu RS?

Aby se nesrovnával s ostatními a dal si čas. Každý má jiný průběh nemoci. A někdy člověka ta zkušenost paradoxně přivede víc k sobě samému. Hodně lidí u nás má takovou zkušenost. Ale samozřejmě to chce čas, nadhled, trpělivost a víru v dobro.