Marie Procházková o své cestě k neurorehabilitaci a vlastní praxi, kterou vybudovala se svou kolegyní Terezií.
Marie Procházková
Marie Procházková a Terezie Prokopiusová se poznaly na doktorátu — obě se tehdy věnovaly fyzioterapii v neurologii. Roky později, po mateřské a hledání vlastní cesty, spolu založily praxi, ve které mohou pracovat úplně jinak, než jak to umožňoval klasický zdravotnický systém. O tom, jak vznikala, i o tom, co znamená vnímat tělo jako celek, jsme si povídali s Marií.
Jak jste se s Terkou vlastně poznaly?
Potkaly jsme se na doktorátu. Už od bakaláře jsem byla navázaná na školitelku věnující se fyzioterapii v neurologii a přirozeně jsem u ní pokračovala dál — bakalářka, diplomka, doktorát. A tam už byla i Terka.
Takže neurologie byla tvoje cesta od začátku?
Ano, už během školy jsem pracovala s lidmi s RS a učila se metodu MPAT. Ale vlastně jsem tehdy ještě netušila, kam mě to celé dovede.
Kdy přišel moment, kdy jste si řekly, že chcete tvořit něco spolu?
Asi během mateřství. S Terkou jsme měly děti skoro ve stejnou dobu a ze studijních témat se najednou staly mateřské. V průběhu rodičovské jsem přemýšlela, co dál. Terka byla v pracovním prostředí mým nejbližším člověkem.
Co tě tehdy nakoplo?
Psala jsem po rodičovské do práce a přišla mi zpráva od šéfové, že se můžeme sejít, ale že si není jistá, zda to se třemi dětmi budu zvládat. Už dříve jsem cítila, že se mi do toho zdravotnického systému, jaký jsem ho znala, vůbec nechce vracet. Do systému, kde máte na člověka půl hodiny a nemůžete úplně dělat věci po svém, dohadovat se o dovolených, sloužit víkendy. Chtěla jsem více svobody.
Přemýšlela jsem dokonce, že z fyzioterapie odejdu. Pak jsem narazila na Feldenkraisovu metodu — a v ní jsem konečně našla směr, jakým chci jít.
Ty ses tehdy ocitla trochu na rozcestí…
Úplně. Feldenkraisova metoda, jak ji vnímám já, stojí na pomezí fyzioterapie a psychoterapie. Začala jsem mnohem víc vnímat člověka jako celek, i v širších souvislostech.
A Terka to měla podobně?
Ano. Myslím, že jsme se v tom navzájem doprovázely a doplňovaly. Takže jsme si prostě jednou sedly na kafe a kreslily myšlenkové mapy a plánovaly — a tam to celé začalo.
Jak mezi vámi funguje rozdělení rolí?
Terka je určitě tahoun projektu. Má obrovský záběr, baví ji hledat nové informace, řeší ekonomiku, granty, organizaci. Já zase dělám webovky, snažím se spravovat sítě, vyřizuji oficiality a teď mám na starosti vědecký grant. Hezky se doplňujeme.
Takže další manželství? (smích)
Jo, vlastně trochu ano. Lidé se musí navzájem podporovat, vyvarovat se toho, co druhého štve, a připomínat si, že to, co děláme, má smysl.
Marie a Terezie
Začátky ale asi nebyly jednoduché.
Vůbec. Největší boj byl najít prostor. Vyhrály jsme výběrové řízení, pak nám zase volali, že to byla chyba. Skoro rok jsme to řešily. Nakonec se za nás ale postavila místostarostka Prahy 3 a díky tomu jsme tady.
A jak jste to celé zainvestovaly?
Neměly jsme moc možností, tak jsme požádaly o grant Ministerstvo zdravotnictví. Psaly jsme grant úplně poprvé v životě. Terka všechno spočítala — a k naší velké radosti jsme ho dostaly.
Pamatuješ si svého prvního pacienta?
Ano, byla to jedna starší paní, která k nám chodila do studie už na doktorátu. Bylo to fajn, už jsme měly navázaný nějaký vztah, který se po letech obnovil. Na rozdíl od běžných praxí máme konečně čas ty lidi opravdu poznat.
Nechtěly jsme systém vyšetřit — ošetřit — další. Máme dost prostoru vnímat lidi jako celé lidské bytosti se všemi jejich aspekty.
Jak vlastně pracujete s novými klienty?
Máme hodně podrobný dotazník, který nám klienti vyplňují. Navíc si s lidmi často voláme ještě před prvním vyšetřením a terapií. Už ten první kontakt je důležitý. Chceme, aby měli dostatek informací a věděli, kam přicházejí.
Poznáš někdy už na první pohled, kde bude problém?
Často ano, hlavně podle chůze. Terezka třeba někdy „odchytává“ lidi na ulici a informuje je o možnostech rehabilitace. Podle pohybu se dá poznat i pokročilost nemoci. Existují na to přesné škály.
Překvapí vás někdy něco až během terapie?
Určitě. Lidé bývají překvapení, že neřešíme jen konkrétní příznak, ale celé propojení těla. Třeba jedna paní nám vůbec neřekla, že ji bolí rameno, protože ji nenapadlo, že by to mohlo souviset. Proto je důležité se hodně ptát. Mám pocit, že jsou lidé ze systému zvyklí si moc nestěžovat. Často slyší: „To je normální. To patří k nemoci.“ Ale nevědí, že to mohou být často také funkční poruchy, které lze napravit.
V jaké fázi nemoci může rehabilitace pomoct?
V každé. I drobnosti mohou úplně změnit fungování. Měli jsme mladého muže na vozíku, o kterého pečovala partnerka. Naučily jsme ho aktivovat střed těla, opřít se do pánve, dokonce jsme mu vyměnily boty — a najednou jí dokázal pomáhat při přesunech a přestala ho bolet záda. Někdy opravdu stačí, že se člověk naučí lépe sedět.
Je to tedy hlavně o hlubokém stabilizačním systému?
Ano, dnes se tomu obecně říká „core“. Souvisí s bránicí, pánevním dnem. Na východě by tomu řekli třeba energetické centrum. Stejné principy využívají i bojová umění.
Jak je možné, že nemáme ty přirozené pohybové vzorce?
Ony tam původně byly. Rodíme se s nimi. Jenže pak přichází prostředí, výchova, stres, emoce, společnost. Samozřejmě si neseme i něco z předešlých generací. Zkrátka nejde jen o sedavé zaměstnání a málo pohybu. Třeba dýchání je obrovské téma. A také to, že nejsme zvyklí vnímat a sledovat, jak se ve svém těle máme.
Marie a Terezie
Může se po jedné změně „odemknout“ něco dalšího?
Určitě. Nejen díky svalovým řetězcům je všechno propojeno. Za mě je nejdůležitější pracovat s nervovou soustavou, ovlivní se tím celý systém. Každé tělo reaguje jinak, ale ano, často se díky jedné změně uvolní další věci.
Jak poznáváte pokroky?
Hodně věcí samozřejmě vnímám rovnou — kvalitu nastavení, pohybu. V klinických vyšetřeních to pak vidíme komplexněji. Statisticky se lidé v našem programu v klinických funkcích výrazně zlepšují.
Může přijít změna už po jedné terapii?
Může, ale většinou je to cesta. Pokud je na začátku terapie intenzivní, přicházejí velké změny. Hodně sleduji, jak tělo reaguje na dotyk. Mozek a tělo si totiž zkušenost ukládají. Když už se člověk něco jednou „naučil“, stačí jedna či dvě terapie a tělo si ten vzorec znovu vybaví. Je to podobné jako třeba po roce na lyžích — nejdřív člověk tápe, ale pak to naskočí samo.
V čem je vaše metoda jiná než klasická fyzioterapie?
Hodně pracujeme s neuroplasticitou mozku a uvědoměním těla. Nejde jen o posilování. Člověk se musí naučit znovu vnímat správné pohybové vzorce, aby fungoval efektivněji a neubližoval si. Ale není to jenom o vnímání, hodně se toho mění na podvědomé úrovni.
Takže méně cviků, ale kvalitně?
Přesně. Kvalita je mnohem důležitější než množství.
Mají někdy klienti nereálná očekávání?
Ano. Hodně s nimi řešíme cíle a učíme je všímat si drobných změn a právě té kvality. Někdo se třeba nezlepší tolik motoricky, ale psychicky je na tom mnohem lépe. Většina lidí ale byla po programu velmi spokojená. Cítili se mnohem lépe, nezávisle na tom, co konkrétně se zlepšilo.
Některé příběhy ale asi musí být hodně silné.
To určitě. Někdy se lidé hodně otevřou a taky vnímáme, že by bylo potřeba nějaká témata zpracovat i jinak. Proto spolupracujeme i s psycholožkou Katkou Šulcovou.
Vzpomeneš si na nějaký silný moment s klientem?
Jedna paní se mi tady během terapie rozplakala. Cítila se bezpečně a dovolila si to. To mě opravdu dojalo. A taky, když si lidé konečně uvědomí své tělo a všimnou si, co si nesou uvnitř. Bez bezpečného prostředí by se to nestalo. To je vlastně to, co jsme chtěly vytvořit.
Jak o sebe pečuješ ty sama, abys měla energii pro ostatní?
Výcvik Feldenkraisovy metody, kterého se účastním, je pro mě vlastně obrovský restart. Hodně chodím do přírody, do lesa. A díky tomu, jak jsem se naučila pracovat sama se sebou, už mě terapie tolik nevyčerpávají jako dřív.
S čím by podle tebe měl člověk odcházet?
Aby cítil, že má svou hodnotu, že si může dovolit péči o sebe, a že je důležitá. A přirozeně bych byla samozřejmě ráda, kdyby lépe zvedal nohy.(smích)
A co bys vzkázala člověku, který právě dostal diagnózu RS?
Aby se nesrovnával s ostatními a dal si čas. Každý má jiný průběh nemoci. A někdy člověka ta zkušenost paradoxně přivede víc k sobě samému. Hodně lidí u nás má takovou zkušenost. Ale samozřejmě to chce čas, nadhled, trpělivost a víru v dobro.
24. března 2026 · Mgr. Marie Procházková, Ph.D.
Roztroušená skleróza je onemocnění, které ovlivňuje každý aspekt každodenního života – chůzi, rovnováhu, únavu i psychiku. Farmakologická léčba zpomaluje progresi, ale sama o sobě nestačí. Specializovaná fyzioterapie kombinovaná s psychoterapeutickou podporou může výrazně zlepšit kvalitu života – a máme pro to vědecké důkazy.
Individuální fyzioterapie v programu PRO tělo v rovnováze
Proč nestačí jen léky?
Farmakoterapie u RS cílí na imunitní systém a zpomaluje poškozování myelinu. Co ale neřeší, jsou důsledky, které se projevují v pohybu a každodenním fungování: nestabilní chůze, zakopávání, svalová slabost, obtížná jemná motorika nebo psychická zátěž spojená s chronickým onemocněním.
Právě zde vstupuje do hry specializovaná fyzioterapie. Nepracuje s nemocí samotnou – pracuje s tím, co nemoc dělá s vaším tělem a nervovým systémem. A moderní neurověda ukazuje, že tento přístup může přinést překvapivě hmatatelné výsledky.
Neuroplasticita: mozek se dokáže učit znovu
Klíčovým pojmem, bez kterého nelze fyzioterapii u RS plně pochopit, je neuroplasticita – schopnost mozku vytvářet nová nervová propojení a reorganizovat stávající. Mozek není pevně naprogramovaný stroj. I při onemocnění, jako je RS, si zachovává určitou schopnost adaptace – a právě tuto schopnost lze cílenou terapií aktivně podporovat.
V programu PRO tělo v rovnováze využíváme metodu MPAT – Motorické programy aktivující terapie, vyvinutou prof. Kamilou Řasovou. Tato metoda pracuje s vrozenými pohybovými vzorci, které se vybavují na podvědomé úrovni. Prostřednictvím přesně cílených dotyků a pokynů v definovaných polohách těla aktivuje celý pohybový systém najednou – dochází k centraci kloubů, napřímení páteře a správné souhře svalových okruhů.
Co MPAT přináší konkrétně?
● Nastartování správného držení a kvality pohybu těla
● Zlepšení hybnosti, stability a rovnováhy
● Úleva od bolesti vzniklé z nesprávného pohybového vzorce
● Stimulace neuroplasticity – posilování nervových spojení a vznik nových
● Preventivní příprava těla pro možný progres obtíží
Klíčovým principem je opakování. Nové pohybové vzorce se upevňují postupně, stejně jako se učíme jazyku – a po absolvování intenzivního programu je klient schopen tyto dovednosti přenést do každodenního pohybu.
Jak program vypadá v praxi?
Komplexní terapeutický program pro lidi s RS kombinuje čtyři složky, které se vzájemně doplňují:
16 individuálních fyzioterapií – vedených fyzioterapeutkami Marií a Terezií, každá terapie navazuje na předchozí a sleduje pokrok klienta
3 skupinová cvičení – zaměřená na sebeuvědomění v pohybu, sdílení zkušeností a vzájemnou podporu
3 psychoterapeutická sezení – protože RS ovlivňuje nejen tělo, ale i psychiku, vztahy a schopnost zvládat každodenní stres
Výživová doporučení – individuálně přizpůsobená specifickým potřebám při autoimunitním onemocnění
Program probíhá ambulantně v Praze 3 (Olšanská 7) a trvá 3 měsíce. Intenzivní fáze zahrnuje první dva měsíce s pravidelnou fyzioterapií, po nichž následuje udržovací fáze.
Co říkají výsledky?
Program byl realizován s podporou Ministerstva zdravotnictví ČR a jeho výsledky byly nezávisle statisticky vyhodnoceny odbornicí z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Výsledky hovoří jasně:
96 %
absolventů hodnotí tento typ péče jako velmi důležitý
67 %
pociťovalo zlepšení rovnováhy
54 %
zaznamenalo zlepšení psychického stavu
88 %
získalo nové informace a techniky pro péči o zdraví
Klinická měření před a po programu prokázala statisticky významné zlepšení v rovnováze, stabilitě chůze, jemné motorice i v dopadu RS na fyzickou a psychickou pohodu. Závěry programu ocenil i jeho lékařský garant – neurolog z RS centra FNKV.
„Moje chůze je jistější, přestala jsem zakopávat a běžné pochůzky i menší výlety zvládám opět bez problémů. Předtím jsem se musela soustředit pomalu na každý krok – teď se pohybuji mnohem lehčeji a bez neustálých obav z pádu.“
Ivana M., absolventka programu
„Program hodnotím jako vynikající. Líbí se mi, že je komplexně zaměřený a propojuje fyzické cvičení s odborným vedením i psychickou podporou. Každé setkání mi přináší zlepšení kondice, více energie a zároveň pocit, že na svou nemoc nejsem sama. Oceňuji také přátelskou a motivující atmosféru, která mě pokaždé povzbudí a dodá chuť na sobě pracovat. Díky programu vnímám pozitivní dopad na svůj každodenní život i celkovou kvalitu života.“
absolventka programu
„Tohle jsem přesně potřeboval. Líbilo se mi, že to bylo opravdu komplexní s jasným cílem čeho dosáhnout. Jednotlivé fyzioterapie na sebe systematicky navazovaly. Velmi citlivý přístup. Zlepšení je očividné. Rád bych pokračoval a vytrval v intenzivní péči.“
Jakub Š., absolvent programu
Pro koho je program vhodný?
Program je určen dospělým lidem s diagnózou roztroušené sklerózy, kteří hledají komplexní přístup k udržení a zlepšení svého pohybového stavu. Vhodný je jak pro ty, kteří se s nemocí teprve vyrovnávají, tak pro ty, kteří již mají rozvinuté příznaky a hledají intenzivnější podporu.
Program není vhodný pro osoby v akutní fázi ataky. Účast doporučujeme konzultovat s ošetřujícím neurologem.
Dotovaná cena a dostupnost
Díky podpoře grantových programů nabízíme program za dotovanou cenu 11 000 Kč (plná cena programu je 25 500 Kč). Kapacita každého běhu je omezená.
